Imunita vs psychika aneb základy psychoneuroimunologie

#DOHLOUBKY | Psychoneuroimunologie patří mezi nejmladší a nejrychleji se rozvíjející podobory psychosomatiky. Je tomu tak proto, že právě imunologie samotná se neustále vyvíjí a dodnes skrývá pro lidi nepochopené a nepopsané zákonitosti a spojitosti. Chcete trochu více nahlídnout pod pokličku spojení vaší psychiky a imunity? Pak čtěte dál.

Proč a jak psychika ovlivňuje imunitní systém – od domněnkám k důkazům

Jak už možná víte z článku o historii psychosomatiky, tak medicína se otázkou propojení psychického a fyzického zdraví zabývá odnepaměti. A to i ta západní. O provázání psychiky s tělesným stavem totiž víme už tisíce let. Mluvil o něm vlastně už Hippokrates ve své teorii čtyř osobností – flegmatikovi, sangvinikovi, cholerikovi a melancholikovi, u kterých se domníval, že mají vliv na stav různých tělesných tekutin. Dnes víme, že to byla naprostá hloupost, byť psychika skutečně se stavem tekutin nakonec provázána určitým způsobem je, a to skrze hormony vazopresin, aldosteron a potažmo hladiny některých minerálů.

Konkrétní mechanismy účinku psychických pochodů na stav těla byly přesně popsány až relativně nedávno – v roce 1936, slavným v Praze vystudovaným lékařem Hansem Selyem, který dal základy psychoneuroendokrinoimunologii (vědě o propojení psychiky, mozkové činnosti, činnosti žláz s vnitřní sekrecí a imunitního systému). Teď, díky moderní mikrobiologii, toho víme ještě mnohem víc.

O tom, že psychika bytostně souvisí se zdravím a zejména autoimunitními onemocněními, se rozepsali již psychiatři George Freeman Solomon z UCLA a Rudolf H. Moos z univerzity ve Stanfordu v roce 1964, kteří zkoumali odlišnosti v psychickém nastavení u pacientů s revmatioidní artritidou a jejich zdravých sourozenců. Na vzorku více než 5000 pacientů pak našli společné charakteristiky jejich osobností, ale také serologických anomálií. V rozsáhlém článku pak na základě četných důkazů došly k tzv. „spekulativní teorii“ o propojení stresu, emocí, imunologických dysfunkcí (hlavně autoimunitních) a fyzických a psychických nemocí (viz [12]). V době, kdy venku řádí virus, který zabíjí lidi vyvoláním autoimunitní reakce, je to článek více než aktuální.

Psychika totiž působí až na úrovni buněk. V roce 1975 psycholog Robert Ader a psychiatr, mikrobiolog a imunolog Nicholas Cohen poprvé zevrubněji demonstrovali provázanost imunitní odpovědi s konkrétním psychickým stimulem. Konkrétně šlo o potlačení imunitní odpovědi v souvislosti s chutí konzumované tekutiny u krys (viz [7]). Tím položili základy novému vědnímu oboru s názvem psychoneuroimunologie – tedy vědy zabývající se propojením psychiky, mozku a imunity člověka. Jestli nějaký obor prodělal v posledních dekádách radikální rozvoj, byl to právě tento. A jak a kde konkrétně se přesně potkávají psychika s imunitou?

Pocit ohrožení na buněčné úrovni

Jak už víte z tohoto článku, tak moderní imunologie od roku 1994 stojí na tzv. teorii ohrožení Danger Theory (nyní známé i jako Danger Model), za kterou vděčíme francouzské imunoložce Polly Celine Eveline Matzinger. Když pociťujeme ohrožení, imunitní systém jakoby začal hledat jeho zdroj uvnitř našeho těla. Imunitní buňky jsou ve stavu pohotovosti a jsou mnohem agresivnější než obvykle. Právě úzkostné nastavení se už v dřevních dobách tzv. spekulativní teorie ukázalo jako hlavní rozdíl mezi sourozenci, kteří trpěli anebo netrpěli revmatoidní artritidou (viz [12]).

To, že pocit ohrožení, neboli stres, plynoucí z toho, co se děje v našem životě, má přímé dopady na naše zdraví věděla i americká armáda, pro kterou v roce 1967 dokončili psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe svůj pětiletý výzkum. Ti tehdy přišli na přímou souvislost mezi prožíváním stresujících životních událostí a zdravotním stavem lidí, kteří si jimi prošli. A tak dali dohromady tzv. stresovou škálu, která předvídá s 50 % respektive 80 % pravděpodobností  (podle počtu bodů nasbíraných na škále za posledních 12 měsíců) propuknutí psychosomatického onemocnění v následujících dvou letech.

Nejde však jen o to, co se nám v životě děje. Pocit ohrožení se u lidí dostavuje na základě komunikace s okolím. Ta může být ústní (někdo vám doslova vyhrožuje), vizuální (někdo na vás vytáhne nůž), čichová (cítíte unikající plyn), hmatová (začíná vás pálit ruka), či sluchová (slyšíte výbuch). Ve skutečnosti existují tisíce různých signálů, které nás informují o tom, že jsme ohrožení. No a u buněk, včetně těch imunitních, je to podobné. Aby bylo možné pochopit, jak je možné, že imunitní systém ví o stavu naší psychiky, bude potřeba udělat menší exkurzi do mikrobiologie.

Imunitní systém v kostce

Imunitní systém je velice komplexní systém skládající se z několika dílčích složek (viz [1]):

  • Lymfatické tkáně a orgány
    • Primární – kostní dřeň a brzlík (u dětí), kde vznikají, diferencují se a zrají imunokompetentní buňky
    • Sekundární – slezina, lymfatické uzliny a slizniční lymfatická tkáň, kde probíhají hlavní fáze antigenně specifických imunitních reakcí.
  • Imunitní buňky (imunocyty) – odlišují se povrchovými znaky, receptory a
    • Lymfoidní buňky
      • NK buňky (přirození zabijáci) – první linie protinádorové a protivirové imunity, tvoří 15 až 20 % všech imunitních buněk. Jsou silně závislé na psychice, zabíjejí buňky, které nevystavují (anebo abnormálně málo vystavují) MHC-gp I.
      • T-lymfocyty – součást získané imunity
        • NK-T buňky – T-Lymfocytys některými schopnostmi NK buněk, slouží k regulaci imunitní odpovědi. Buňky typu I ji posilují, zatímco buňky typu II ji tlumí.
        • Cytotoxické T-lymfocyty – rozpoznávají buňky infikované vnitrobuněčnými parazity (např. viry) a dokáží je zlikvidovat buď přímým kontaktem s buňkou, podobně jako NK buňky, nebo uvolněním perforinu a proteázy, které pak buňku sekundárně usmrtí (ovšem ne vždy jen tu infikovanou). Aktivita těchto buněk je závislá i na střevním mikrobiomu.
        • T regulační lymfocyty – slouží k regulaci imunitní reakce a ochraně před autoimunitní odpovědí.
        • Paměťové T-lymfocyty – T-lymfocyty, které si „pamatují“ kontakt s předchozí infekcí, díky čemuž při dalším kontaktu pomáhají s efektivnější imunitní odpovědí. Při dalším kontaktu s antigenem se totiž dokáží velice rychle dělit.
        • Efektorové T-lymfocyty – T-lymfocyty schopné bojovat (tj. s odpovídajícími povrchovými znaky) proti danému antigenu.
        • Pomocné T-lymfocyty
          • Th1 – podporují cytotoxickou a buněčnou část imunity,
          • Th2 – podporují protilátkovou odpověď a B-lymfocyty
          • Th17 – produkují interleukin 17, který spouští produkci chemokinů (viz níže), které přilákají do dané oblasti makrofágy a neutrofily.
      • B-lymfocyty – součást získané imunity
        • Plasmablasty – obdoba plazmových buněk, vytváří nepříliš specifické protilátky, vznikají brzy po infekci
        • Plazmové buňky – buňky vytvářející přímé protilátky (imunoglobuliny), vznikají až v pozdějších fázích infekce
        • Paměťové B-lymfocyty – obdoba paměťových T-lymfocytů, pamatují si kontakt s antigenem
        • Folikulární B-2 buňky – nejběžnější typ B-lymfocytů, zodpovědný za generování většiny vysokoafinních protilátek během infekce
        • B-2 buňky marginální zóny – nacházejí se hlavně ve slezině a slouží jako první linie obrany proti patogenům uvnitř krve.
        • Regulační B-lymfocyty – obdoba regulačních T-lymfocytyů, zatím nepříliš dobře popsaná. Interaguje přímo i s regulačními T-lymfocyty.
    • Myeloidní buňky – součást vrozené imunity
      • Makrofágy a Monocyty – klíčová role v obraně před infekcemi, pohlcují a usmrcují vnikající mikroorganismy prostřednictvím fagocytózy; fungují jako APC (viz níže).
      • Neutrofily – dominantní u všech akutních zánětů, chrání organismus před mikroorganismy, které dokáží efektivně zabíjet, běžně se nacházejí v celém krevním oběhu.
      • Eozinofily – uplatňují se hlavně při alergiích a reakcích na parazity, uvnitř obsahují histamin a serotonin, který ovlivňuje i naši psychiku, ale také kontrakce hladkého svalstva.
      • Bazofily – vyskytují se v krvi, obsahují velké množství heparinu a histaminu, uplatňují se při alergických reakcích a v boji s parazity.
      • Dendritické buňky – nacházejí se ve všech orgánech a tkáních. Jsou nejefektivnějším APC (viz níže). V nezralé formě jsou schopny fagocytózy. Pohlcují odumřelé buňky našeho těla a molekuly rozpuštěné v mezibuněčné tekutině, a jejich fragmenty vystavují T lymfocytům za účelem utlumení jejich činnosti (zamezení autoimunitních reakcí) anebo jejich přeměny na regulační T lymfocyty. Ve zralé formě, do které přecházejí během 48 hodin od kontaktu s nebezpečnými podněty (nejčastěji patogenními mikroorganismy), se mění v APC a přecházejí do mízních uzlin, kde slouží k aktivaci T lymfocytů.
    • Žírné buňky (Mastocyty) – obdoba bazofilů, avšak vyskytující se hlavně v pojivové tkáni a podél kapilár, uplatňují se v alergických reakcích a zánětlivých procesech a obsahují histamin a heparin.
  • Molekuly imunitního systému
    • Receptory na povrchu imunitních buněk: T-lymfocytů (TCR) a B-lymfocytů (BCR), Fc receptory
    • MHC glykoproteiny – klíčové pro adaptivní imunitu a rozpoznávání např. nádorových buněk
    • Cytokiny (interleukiny, chemokiny, interferony, lymfokiny, TNF)– signální molekuly imunitního systému, které mají jsou provázány s psychickým stavem člověka (viz tento článek)
    • Komplement – soubor proteinů podporující činnost fagocytujících buněk, součást vrozené imunity.
    • Transforming growth factor (TGF)polypeptid generovaný mozkovými buňkami, makrofágy i dalšími buňkami, je signálem pro celou řadu významných buněčných změn v ostatních tkáních.
    • Další adhezivní a kostimulační molekuly

Odezva imunitního systému je často postavena na spolupráci více složek imunity, které spolu často velmi efektivně spolupracují, což je možné díky buněčné signalizaci. Jednotlivé imunitní buňky reagují jak na změny hladin jednotlivých cytokinů, ale na signály od jiných molekul imunitního systému, ať už stejné (např. regulační T-lymfocyty k T-lymfocytům), nebo odlišné (např. Th2 lymfocyty k B-lymfocytům) „rodiny“. Vzájemné provázanosti a způsoby interakcí jsou svou komplexností daleko za hranici tohoto článku.

Důležité je ale uvědomit si fakt, že díky imunomodulaci a neuroimunomodulaci mohou tyto signály vysílat i jiné než naše vlastní buňky (viry, bakterie, paraziti), buňky zhoubných nádorů, anebo náš mozek, a to na základě stavu naší psychiky a/nebo střevního mikrobiomu a/nebo samotného imunitního systému. To se děje hlavně díky hypothalamu, a to skrze autonomní nervovou soustavu, která řídí a monitoruje všechny klíčové procesy v těle, včetně zažívání, a dokonce i některé svaly (typicky ty, díky kterým vás ve stresu bolí záda). Je to také ta část nervové soustavy, která je ve spojení s mikrobiomem (souborem mikroogranismů v našich střevech), tedy něčem, o čem jsme do roku 1988 neměli ani potuchy (děkujeme Johne Whippsi).

Provázání hladin molekul imunitního systému, a tím i imunitních buněk, s psychikou naznačuje následující schéma (viz [14]). Kromě něj však existuje ještě provázání psychiky s lymfatickými tkáněmi a orgány, protože se ukazuje, že na základě změny psychického stavu dochází ke změně povrchových znaků imunitních buněk, tedy k tzv. epigenetickým změnám (viz [11], kdy studenti medicíny ve stresu před zkouškami měli zvýšený počet T-lymfocytů, B-lymfocytů a NK buněk s receptorem pro IL-2). Navíc je potřeba si uvědomit, že toto provázání je obousměrné – tj. buněčná signalizace imunitního systému mění psychiku a další procesy v těle, ale i chování cizích a nádorových buněk (viz imunoeditace nádorových buněk).

Schematické znázornění působení stresu na organismus, zapojení HPA osy a zpětnovazební regulace prostřednictvím cytokinů – zdroj: Monika Červinková [14]

Imunita a hormony

Jak bylo řečeno již v tomto článku, tak funkci imunitního systému lze ovlivňovat také prostřednictvím tzv. neurohumorálního řízení (tedy řízení žláz produkujících hormony mozkem), a to zejména přes tzv. HPA osu (hypothalamus-adenohypofýza-nadledvinky). Pojďme si říct, jak přesně to funguje.

General Adaptation Syndrome – Hans Selye [5]

Už dobrých půl století víme, že v okamžiku, kdy se cítíte ohroženi, začne hypothalamus produkovat corticotropin-releasing hormone (CRH) či též kortikotropin, který doteče do sousední adenohypofýzy, která spustí produkci a adrenokortikotropního hormonu (ACTH), který krví doteče až do nadledvinek, které spustí, mimo jiné, produkci kortizolu. Tento steroidní hormon mimo jiné výrazným způsobem ovlivňuje stav imunitní systému, a to tím, že sníží aktivitu NK buněk, které jsou naprosto klíčové pro boj proti virům a protinádorový imunitní dohled. Tím celkově utlumí imunitní odpověď. Z evolučního hlediska se přitom jedná o logický postup, protože kortizol zjednodušeně řečeno způsobí to, že potlačí funkci všeho, co je „zbytečné“ pro odvrácení bezprostředního ohrožení, a zároveň vám umožní dokonale se soustředit právě na jednu věc. Kortizol se dokonce, díky svému imonosupresivnímu (tj. imunitu potlačujícímu) účinku stal důvěrně známým pomocníkem alergiků. Ti při velmi silné alergické (tj. autoimunitní) reakci dostávají lék právě na jeho bázi (např. hydrocortison).

Pro úplnost se hodí ještě dodat, že dnes už víme, že existuje i hormon, který aktivitu NK buněk naopak výrazně zvyšuje, a to prolaktin (viz [3]). To je zpráva, kterou ocení zejména kojící matky, protože tento hormon je zodpovědný i za tvorbu mateřského mléka, kdy jsou jeho hladiny významně zvýšené. Tak jak naše tělo nechce při akutním ohrožení plýtvat energií, a proto produkuje kortizol, tak při kojení zase chce, aby se matka uměla poprat s infekcemi a nádorovým bujením, aby mládě (miminko) mělo větší šanci přežít.

Když přijde signál ohrožení

Jak jsme si řekli už výše, tak buňky, včetně těch imunitních, spolu neustále vzájemně komunikují. Jejich komunikace se děje biochemicky. Namísto toho, aby si spolu povídaly jako lidé, si posílají různé signály v podobě molekul (obvykle různých proteinů, glykoproteinů, glykolipidů apod.). Jednou skupinou takových signálů jsou i Danger-Associated Molecular Pattern (DAMP) či též alarminy. Molekuly, kterými buňky signalizují ohrožení (dříve též poškození, tj. Damage-Associated Molecular Pattern). Signál DAMP potom přímo aktivuje imunitní buňky. Děje se tak kaskádou vnitrobuněčných procesů prostřednictvím aktivace inflamazómů, molekul přítomných v části imunitních buněk (konkrétně myeloidních – viz výše), které vedou k produkci klíčových prozánětlivých signálních molekul imunitního systému (konkrétně IL-1β a IL-18), což ve svém důsledku spustí reakci imunitních buněk (viz [7]).

DAMP mají evolučně svůj jasný logický smysl – pokud je v těle poškozená buňka (např. nádorová), je nutné na její přítomnost upozornit imunitní buňky, aby ji zlikvidovaly a případně odhalily a zničily zdroj poškození (např. virus). Poškozená buňka se totiž může začít třeba množit. A pokud je navíc nesmrtelná, vzniká něco, čemu říkáme novotvar, či chcete-li rakovina, což jak jistě uznáte, je vcelku nežádoucí stav. O poškozené buňky se starají obvykle konkrétní typy imunitních buněk – makrofágy, dendritické buňky, B-lymfocyty (viz výše) – které po likvidaci takových buněk dokáží dojít do nejbližší mízní uzliny (tj. místa, kam si chodí imunitní buňky „povídat“), aby zde již v nové roly tzv. APC (Antigen-presenting Cell) doslova vystavily, co v těle našly. Tím, že kolem nich v mízních uzlinách projdou miliony různých imunitních buněk, včetně těch paměťových (viz výše), může se najít taková imunitní buňka, která na vystaveném zbytku poničené buňky pozná charakteristické znaky nějakého viru či bakterie, se kterou se v minulosti již setkala a umí si s ní tudíž poradit. Jakmile se taková buňka najde, informuje o tom všechny ostatní buňky v dané mízní uzlině, a vyšle signál (prostřednictvím cytokinů (viz výše), tedy signálních molekul imunitního systému) k masivnímu dělení (proliferaci). Proč? Aby naše tělo mělo co nejvíce toho konkrétního typu buněk, který si s daným ohrožením umí poradit.

Pokud se jedná o virus chřipky, je to určitě skvělá reakce. Jenže, když se jedná o něco relativně neškodného, třeba lepek, je taková reakce značně nežádoucí, patologická. Gigantické množství imunitních buněk, pokud není dostatečně dobře regulováno totiž začne ničit i vlastní tkáň (tzv. autoimunitní reakce). A pokud naše psychika není dlouhodobě vůbec v dobrém stavu, a žijeme v dlouhodobém stresu, může se stát něco, co s oblibou dělá nový koronavirus SARS-CoV-2 – dojde k masivní nadprodukci signálních molekul, a tím i zcela neadekvátnímu dělení imunitních buněk, tj. k silnému zánětu. Takováto reakce se nazývá CRS neboli Cytokine Release Syndrome (viz [9]) a je život ohrožující, protože imunitní buňky naruší funkci tkáně, ve které tato reakce probíhá. Obvykle je pak nutné urychleně podat imunosupresiva (látky potlačující funkci imunitního systému), což jsou obvykle nám už teď známé kortikosteroidy jako například náš vlastní stresový hormon kortizol.

Jak zasáhnout do imunity farmaceutickými nástroji

Jak bylo řečeno již v tomto článku, tak do imunitního systému se dá poměrně razantně zasahovat. Toho se hojně využívá zejména v medicíně. Existují přitom v zásadě čtyři druhy zásahů, které máme v současné době k dispozici.

Zaprvé je zde historicky nejstarší supresivní imunoterapie, která si klade za cíl potlačení funkce imunitního systému, a to obvykle prostřednictvím léků na bázi stresového hormonu kortizolu. Toho se využívá jak při akutních stavech vyvolaných neadekvátní (či chcete-li patologickou) imunitní reakcí (např. silná alergická reakce), tak i pro systematické potlačení chronických autoimunitních onemocnění. Přesně opačný efekt někdy může mít podávání antidepresiv. To potlačí dlouhodobý stres, což sníží produkci kortizolu z nadledvinek, a tím vrátí imunitní systém pacienta ideálně do jeho původního stavu. Stejně tak ale činnost NK buněk, aspoň u žen, ovlivní i další hormon, prolaktin. Ten jejich aktivitu a počet, na rozdíl od kortizolu, naopak výrazně zvýší (viz [3]).

Zadruhé tu máme relativně novou alergenovou imunoterapii (viz [1]), která sází na to, že když do těla pacienta postupně budete vpravovat zvnějšku navyšující se množství konkrétních alergenů, dojde tak k mírné imunitní reakci a zároveň ke stimulaci funkce Th1 lymfocytů (viz výše), což nastolí novou rovnováhu mezi imunitními buňkami (zejména oproti Th2), a tím i odstranění patologické reakce. Tímto postupem se dnes léčí zejména některé alergie.

Zatřetí tu máme přímé zásahy do signalizace imunitního systému, prostřednictvím dodání tzv. imunomodulátorů (zejména cytokinů – vize výše) zvenčí, což je využíváno při léčbě autoimunitních onemocnění, zhoubných nádorů, ale i patologických reakcí na virové infekce (ano, testuje se to i u SARS-CoV-2). Právě na této bázi víme, že funguje práce s psychikou, kdy např. hladinu interleukinu 2 lze doplnit buď lékem Proleukin, anebo lze jeho hladinu zvýšit odstraněním stresu, například meditací, relaxací apod. (viz [13]).

No a začtvrté tu máme velmi čerstvé autologní buněčné imunoterapie (např. tato probíhající klinická studie), kdy jsou pacientovi odebrány jeho vlastní imunitní buňky, které jsou dovybaveny o nové efektorové povrchové molekuly a vpraveny zpět do těla pacienta. Tato léčba se typicky využívá pro boj se zhoubnými nádory, kdy cílem je „překvapit“ nádor uvnitř těla a dostat ho z únikové fáze do fáze eliminace (viz tento článek).

Imunoterapie je jednou z nejmodernějších léčebných modalit a spolu s tím, jak každý jeden rok získáváme nové zásadní poznatky v oblasti imunologie a psychoneuroimunologie, se masivně rozvíjejí i léčebné nástroje, které jsou využívány zejména při léčbě nádorových onemocnění, kde zvrácení rovnováhy mezi nádorovými buňkami a imunitním systémem může vést k znovunastolení eliminační fáze nádoru, tak u autoimunitních onemocnění, jejichž výskyt se významně zvětšuje a která medicína prozatím často nedokáže vyléčit.

Co by vás mělo zajímat v psychoneuroimunologie

Psychoneuroimunologie je velmi komplexní obor, který v současné době primárně zkoumá propojení produkce jednotlivých cytokinů (viz výše), exprese různých povrchových znaků na imunitních buňkách a psychiky. Současný přístup je spíše postavený na pozorování provázanosti hladin různých cytokinů v závislosti na různých psychických stavech (viz např. studie IL-2 a exprese IL-2R u studentů medicíny před zkouškami [13]). V současné době existují stovky odborných článků a studií, které můžete podrobněji pročítat na PubMedu („lékařském googlu“), což je souhrnný online dostupný důvěryhodný zdroj vědeckých poznatků v oblasti medicíny, biologie a biotechnologie. Podrobnější informace najdete také v citovaných odborných publikacích níže.

Použité zdroje

[1] HOŘEJŠÍ, Václav, Jiřina BARTŮŇKOVÁ, Tomáš BRDIČKA a Radek ŠPÍŠEK. Základy imunologie. 6., aktualizované vydání. V Praze: Stanislav Juhaňák – Triton, 2017. ISBN 978-80-7553-250-3.
[2] TSCHUSCHKE, Volker. Psychoonkologie: psychologické aspekty vzniku a zvládnutí rakoviny. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-717-8826-0.
[3] MAVOUNGOU, E., M. K. BOUYOU-AKOTET a P. G. KREMSNER. Effects of prolactin and cortisol on natural killer (NK) cell surface expression and function of human natural cytotoxicity receptors (NKp46, NKp44 and NKp30). Clinical and Experimental Immunology. 2005, 139(2), 287-296. DOI: 10.1111/j.1365-2249.2004.02686.x. ISSN 0009-9104. Dostupné také z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1365-2249.2004.02686.x
[4] SWANN, Jeremy B. a Mark J. SMYTH. Immune surveillance of tumors. Journal of Clinical Investigation. 2007, 117(5), 1137-1146. DOI: 10.1172/JCI31405. ISSN 0021-9738. Dostupné také z: http://www.jci.org/cgi/doi/10.1172/JCI31405
[5] SELYE, Hans. Stress and the General Adaptation Syndrome. British Medical Journal. London, 1950, (June 17), 1383-1392. Dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2038162/pdf/brmedj03603-0003.pdf
[6] Patel, S. Danger-Associated Molecular Patterns (DAMPs): the Derivatives and Triggers of Inflammation. Curr Allergy Asthma Rep 18, 63 (2018). https://doi.org/10.1007/s11882-018-0817-3
[7] Ader, R., & Cohen, N. (1975). Behaviorally conditioned immunosuppression. Psychosom Med, 37(4), 333-340. Dostupné také z: https://liberationchiropractic.com/wp-content/uploads/research/1975Ader-Immunosuppression.pdf
[8] De Yang, Zhen Han, Joost J. Oppenheim. Immunol Rev. Author manuscript; available in PMC 2018 Nov 1. Published in final edited form as: Immunol Rev. 2017 Nov; 280(1): 41–56. doi: 10.1111/imr.12577. Dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5699517/
[9] Shimabukuro-Vornhagen A, Gödel P, Subklewe M, et alCytokine release syndromeJournal for ImmunoTherapy of Cancer 2018;6:56. doi: 10.1186/s40425-018-0343-9 Dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6003181/
[10] Fleshner, M., Frank, M. & Maier, S. Danger Signals and Inflammasomes: Stress-Evoked Sterile Inflammation in Mood Disorders. Neuropsychopharmacol 42, 36–45 (2017). doi:10.1038/npp.2016.125. Dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5143484/
[11] González-Díaz Sandra Nora et al., Psychoneuroimmunoendocrinology: clinical implications, World Allergy Organization Journal vol 10, 2017; Dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5460476/
[12] SOLOMON GF, MOOS RH. Emotions, Immunity, And Disease: A Speculative Theoretical Integration. Arch Gen Psychiatry. 1964;11(6):657–674. doi:10.1001/archpsyc.1964.01720300087011
[13] Glaser, R. (1990). Psychological Stress—Induced Modulation of Interleukin 2 Receptor Gene Expression and Interleukin 2 Production in Peripheral Blood Leukocytes. Archives of General Psychiatry, 47(8), 707. doi:10.1001/archpsyc.1990.01810200015002
[14] ČERVINKOVÁ, Monika. Vizualizace jako možnost ovlivnění biologických procesů. Praha, 2018. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Dostupné také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120320910/?lang=cs.
[15] Daniel M. Gibbs, Oxytocin inhibits ACTH and peripheral catecholamine secretion in the urethane-anesthetized rat, Regulatory Peptides, Volume 14, Issue 2, 1986, Pages 125-132, ISSN 0167-0115, https://doi.org/10.1016/0167-0115(86)90213-2.

V článku najdete ilustrační obrázky z imagebanky Pexels.com.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

1 komentář: „Imunita vs psychika aneb základy psychoneuroimunologie

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s