Vztahová vzdálenost aneb proč někteří ve vztazích trpí

Utrpení je rozdíl mezi očekáváním a realitou, říkají buddhisté. A vztahy jsou často plné utrpení. Tím největším z nich bývá chybějící reciprocita ve vztahu – já pro něj/ni dělám tolik, a on(a) se mě ani nezeptá, jak se mám. Tento problém se přitom netýká jen vztahů partnerských – mnozí z nás ho znají z rodiny, od přátel, kolegů atd. Kde je však zakopaný pes a jsou na nás opravdu všichni tak zlí, jak si občas myslíme?

Když rozdílná vzdálenost působí problémy

Vztahová vzdálenost není žádný odborný psychologický termín. Přesto její odlišnost může působit v životě člověku poměrně dost bolesti. Hned vám na pár příkladech ukážu jak. Možná jste některé z nich zažili.

„On mi pořád nepíše, asi o mě nestojí. Mám od něj zprávu tak jednou za dva dny!“ vs „Ona mě furt nahání, mám od ní několik zpráv denně!“

„Já pro ni dělám první poslední, když minule psala na Facebooku, že potřebuje přivézt nábytek, hned jsem jí pomohl a pořád nic.“ vs „On je takovej zvláštní, vždycky když něco potřebuju, tak se hned nabídne, dělá pro mě první poslední a já vlastně vůbec nevím proč a co jako chce.“

„On je furt zalezlej v nějaký tý svojí jeskyni a vůbec se se mnou nebaví, nevím, co se mu honí hlavou.“ vs „Ona mě pořád jen vyslýchá, co se mi honí hlavou, a jak se cítím, a kdesi cosi, a já nemám chvilku klid.“

Co to je vztahová vzdálenost

Termín vztahová vzdálenost používám při práci s klienty, abych tím lépe vysvětlil problém, který se ve vztazích často vyskytuje. Myslím tím jistou symbolickou vzdálenost, kterou si udržujeme vůči danému člověku, se kterým jsme ve vztahu. To, jak je nám daný člověk „blízký“. Řada lidí intuitivně očekává, že když jim samotným je někdo velmi blízký, že i oni pro něj budou velmi blízkými. To má ale bohužel dvě zásadní úskalí – zaprvé tomu tak nemusí být, a zadruhé „velmi blízký“ si každý z nás definuje poněkud odlišně. Největší odlišností je přitom série vztahových vzorců, které pak v takovém vztahu používá. Ale o tom až za chvilku.

Jak si představit vztahovou vzdálenost? Nejlépe se dá tento problém ukázat na příkladu tzv. proxemické vzdálenosti. Proxemika je věda zabývající se způsobem využívání fyzického prostoru při sociálních interakcích. Proxemická vzdálenost je pak forma neverbální komunikace, která si všímá toho, že to, jak daleko stojíme od někoho během rozhovoru, ukazuje na to, jak moc nám je daný člověk blízký i v té symbolické rovině. Když s námi totiž bude chtít úplně cizí člověk mluvit na vzdálenost jednoho metru, bude se většina z nás minimálně na nevědomé úrovni cítit ohroženě, a instinktivně od něj budeme couvat. Když s námi ale na stejnou vzdálenost bude mluvit náš partner, klidně si ho pustíme ještě blíže k tělu, nebo se k němu také rovnou sami přiblížíme.

Proxemika rozlišuje čtyři základní tzv. proxemické zóny. Intimní, kam si pustíme opravdu jen ty nejbližší, osobní, kam si připustíme ty, které známe už trochu blíže, společenskou, kde se odehrává většina společenských konverzací s nám vzdálenějšími lidmi, kteří jsou nám příjemní, a veřejnou zónu pro všechny ostatní. Vtip je v tom, že každý člověk má tyto čtyři proxemické zóny jinak velké. A tak zatímco vy si svého kamaráda, který patří do osobní zóny, pustíte při rozhovoru na 120 cm od těla, on si vás připustí jen na 2 metry. To pak vede k tom, že vy se k němu během rozhovoru budete nevědomě přibližovat, zatímco on před vámi couvat. Tento proces je nazýván tzv. proxemickým tancem.  No a stejné je to právě i v té symbolické rovině vztahů. I tam se často pouštíme do hry na kočku a myš, kdy jeden nevědomě honí toho druhého ve snaze se mu přiblížit, zatímco ten druhý utíká. Někdy je to ale ještě složitější.

Jaké máme vztahové zóny

Zatímco u proxemiky v drtivé většině případů platí, že čím blíže nám daný člověk je sociálně, tím blíže si ho připustíme k tělu i fyzicky, což můžete často vidět i na vlastní oči, teda mohli jste před nástupem koronaviru, ve vztazích v té psychické rovině je to bohužel jinak. U vztahové vzdálenosti platí mnohdy odlišná, nepředvídatelná a zvenčí zdánlivě nelogická pravidla. Z vnitřku daného člověka však svou logiku, byť ne vždy uvědomovanou, mají.

Na vztahovou vzdálenost logika neplatí

Pro významnou část populace platí, že čím blíž nám člověk je, tím více je pro nás nebezpečný. Když se pak třeba kamarádský vztah přehoupne v partnerský, může v něm nastat zcela nečekaný zvrat v chování.

Část populace zase jako by měla jen dvě zóny – „naprostý cizinec“ a „úplně nejbližší člověk“. A někdy se to v čase může i opakovaně přehazovat, což je pro druhého nejen matoucí, ale mnohdy také zničující.

Pak tu jsou tací, pro které jako by všichni byli za hradbou, přes kterou se nejde probojovat ke skutečné blízkosti a emocím. Jako by na sobě měli brnění, přes které nemohou žádné city proniknout ani dovnitř, ani ven. Jakkoliv jsou uvnitř milí, vřelí a citliví, pro ostatní jsou chladní a necitelní.

Všechny tyto odlišnosti od „normy“, či přesněji logického očekávání, jsou obvykle dány předchozími zkušenostmi z blízkých vztahů – s rodiči, rodinnými příslušníky, partnery a někdy i dalšími lidmi. Některé z těchto odlišností pak psychiatrie řadí do kategorie „porucha osobnosti“ – např. hraniční porucha osobnosti, závislá porucha osobnosti apod.

Jak si teď ale ukážeme, odlišnosti ve vztahové vzdálenosti od logického očekávání jsou častější, než bychom možná čekali, a ne vždy musí hned zahrnovat psychiatrickou diagnózu někoho ze zúčastněných.

Část lidí totiž s nejbližšími vztahy nemá zrovna dvakrát příjemné zkušenosti. A začít můžeme hned v dětství, kdy se vytváří tzv. vztahová vazba. Ta je dokončena do tří let věku dítěte a obvykle nám na zbytek života definuje, jak se budeme cítit v těch nejbližších vztazích. Pokud ji máme tzv. jistou (secure), budeme se cítit svobodně a v bezpečí. To se týká většiny populace, v USA se uvádí odhad 60 %.

Horší je to, pokud se při kontaktu primární pečující osoby (obvykle matky) a dítěte vybuduje vztahová vazba nejistá (insecure). V takovém případě mohou nastat v zásadě tři varianty. Buď:

  • bude daný člověk mít zejména v blízkých vztazích úzkostnější vztahování, takže bude vyžadovat mnohem větší blízkost, než je norma pro lidi s bezpečnou vztahovou vazbou;
  • nebo bude daný člověk mít v blízkých vztazích vyhýbavější vztahování, takže bude vyžadovat naopak mnohem větší vzdálenost, než je norma pro lidi s bezpečnou vztahovou vazbou;
  • nebo, což je asi v pěti procentech nejsmutnějších případů, kdy se vyskytovalo např. týrání a následné omlouvání (často u dospělých dětí alkoholiků, pohlavně zneužívaných dětí apod.), budou ve vztahování jak úzkostní, tak vyhýbaví, přičemž se jim to v čase u stejného člověka bude měnit (obvykle na základě automatizovaných reakcí z dětství vyvolaných podobnými pocity v současném vztahu).

To je zhruba u zbylých 40 % populace. A jak možná tušíte, tak i tady se lidé s úzkostným vztahováním a vyhýbavým vztahováním vzájemně přitahují, což vytváří nekonečnou hru na kočku a myš a vypadá to zhruba jako v našich příkladech v úvodu článku, jen někdy i dlouhé roky.

Vztahy nám nekomplikuje jen dětství

Ani lidé s bezpečnou vztahovou vazbou z dětství však nemají samozřejmě vyhráno. Během života si totiž procházíme různými traumaty. Každá pátá holčička a každý dvanáctý chlapeček si například projde do 18ti let věku pohlavním zneužíváním, a to obvykle v blízkém rodinném vztahu. Dále, zhruba každá pátá žena a každý 71. muž zažije aspoň jedno znásilnění, a to opět v drtivé většině případů od blízkého člověka. Pak tu máme děti, které jejich rodiče bili nebo emočně zneužívali, a lidi s partnerskými traumaty z pozdějšího věku jako jsou oběti domácího násilí, anebo třeba „jen“ oběti emočního zneužívání, soužití s manipulátorem, někým, kdo jim permanentně lhal, podváděl je, nebo jim systematicky snižoval sebevědomí (obvykle kvůli vlastním problémům se sebevědomím) – obecně ti, kteří si prošli toxickým vztahem. Ti všichni budou mít v nejbližších vztazích mnohem více vztahových problémů než v těch vzdálenějších, a pro ně tudíž bezpečnějších. A ano, takových lidí je opravdu hodně.

Pod tíhou vztahové úzkosti

Photo by Engin Akyurt on Pexels.com

Pokud se ocitneme ve vztahu s člověkem, se kterým máme výrazně odlišnou vztahovou vzdálenost, začnou se na pozadí vztahu odehrávat pro nás velmi nepříjemné nevědomé procesy, úzkosti. Zatímco člověk s nižší vztahovou vzdáleností – tedy ten, který si myslí, že je druhému blíž – se bude cítit nepřijímaný, odmítaný a po čase vlastně i pro druhého (respektive sebe) nedostatečný, druhý člověk bude prožívat zcela jiného. Z jeho pohledu mu ten první bude neustále narušovat hranice, „dusit ho“, nenechá ho „vydechnout“, bude na něj „tlačit“ apod. Ve výsledku tak nikomu ze zúčastněných nebude ve vztahu dobře a oba dva budou cítit silný iracionální strach, tedy úzkost.

Vztahová úzkost pak povede samozřejmě k tomu jedinému možnému – zhoršení celého stavu tím, že každý ze zúčastněných ještě zintenzivní své úsilí. Ten, kdo je ve vztahu blíž, se bude snažit o to víc druhého k sobě přitáhnout, připoutat, zaujmout, nalákat, jak je libo. To vše bohužel na úkor jistého vztahového dluhu.

„Já se tak moc snažím, ale nedostávám nic zpět! Ale dělám to z lásky a jednou se mi to vrátí!“ Nevrátí. Ten druhý totiž vůbec netuší, že by měl něco vracet. Z jeho pohledu se totiž odehrává zcela jiný příběh. „Já tomu druhému věnuju tolik svého času. Už pomalu ani nedělám sám, co mě baví a potřebuji. On(a) chce být jen pořád se mnou. Už si potřebuju vydechnout!“ takže na konci dne požaduje po tom prvním více svobody, kterou mu – ano, tušíte správně – přeci teď dluží.

Když velmi blízký znamená pokaždé něco jiného

Zatím byla řeč jen o situacích, kde je vztahová vzdálenost na obou stranách odlišná. Jenže ony existují i situace, kdy vztahová vzdálenost je vlastně u obou účastníků vztahu stejná – třeba oba shodně vnímají, že jim je ten druhý velmi blízký, jen ji každý z účastníků rozumí naprosto jinak, což samozřejmě přináší rozdíl mezi očekáváním a realitou, neboli utrpení. A i zde se často dostavují vztahové úzkosti.

To, jak se v určitém typu vztahu (typicky partnerském) chováme je do značné míry automatizované a naučené. To samozřejmě neznamená, že to nemůžeme změnit, nebo se to přeučit, ale znamená to, že to vyžaduje nějaké úsilí, a hlavně komunikaci, začít to dělat jinak.

Kupříkladu partnerské chování se převážně učíme od rodičů. To, jak se k sobě naši rodiče chovají, je pro nás obvykle „normální“ partnerské chování. Výjimku tvoří ti, kteří žili s rodiči, jejichž vztah byl i z jejich dětského pohledu naprosto špatně. Takové děti získají definici toho, jak vypadá „špatný vztah“, ale chybí jim pak zase onen vzor pro vztah „normální“. Někdy lze vzory pro „normální“ vztahy získat i z filmů či knížek. Rizikem všech vzorů, včetně rodičovských, je však určitá idealizace vztahu. Řada vztahových problémů se totiž běžně neřeší před dětmi (nebo v knize/filmu), a tak nám někdy v našich vzorech chybí nástroje pro řešení konfliktů, neshod a nedorozumění.

Typickou ukázkou bolestí vztahového chování je řešení sporů. Pokud Anička měla rodiče, kteří si každý spor v klidu vyříkali, nekřičeli na sebe, vyslechli si stanovisko toho druhého, a pak se na závěr sporu objali a políbili, bude pro ni poněkud komplikované soužití v partnerském vztahu s Pepíčkem. Pepíčkovi rodiče na sebe totiž vždy ječeli, pak tatínek prásknul dveřmi a odešel z domu, ale ráno na sebe už zase byli hodní a po sporu ani památky (patrně po dlouhém povídání a usmiřování v ložnici, o čemž Pepíček samozřejmě netušil). Když tak Anička bude mít námitku na adresu Pepíčkových špinavých ponožek na zemi a Pepíček na ní zařve, ať si hledí svého, třískne dveřmi a odejde z bytu, nastane u obou šok. Nejprve u Aničky, že jí Pepíček „nemiluje“, protože se k ní takto zachoval. A posléze u Pepíčka, protože po návratu domů nenajde ve dveřích milující a spokojenou Aničku, ale patrně plačící nebo zuřící nebo plačící a zuřící ženu (případně strachem paralyzovanou mlčící ženu). Oba dva ovládnou silné úzkosti, které z fyziologické podstaty fungování mozku znemožní racionální diskusi a empatii vůči druhému partnerovi.

A podobné problémy se dostavují dnes a denně i v mnohem méně vyhrocených situacích.

„Moje maminka vždycky tatínkovi ráno dělala snídani, ale partnerka to nedělá, protože mě asi nemiluje!“

„Tatínek vždycky mamince pomáhal s úklidem a nádobím, ale ten můj mi nikdy nepomůže, protože mě asi nemiluje!“

„Maminka byla doma s námi dětmi celou dobu, ale ten můj chce, abych šla po dvou letech do práce, protože mě asi nemiluje!“

„Kamarádi tu přeci mají být neustále pro sebe, tak proč, když v noci volám kámošce, že se nutně potřebuju vypovídat, tak mi řekne, že na mě nemá čas?!“

Problémem všech těchto příkladů přitom bývá, že je pro nás mnohem snazší začít uvažovat o tom, že pro druhého máme odlišnou vztahovou vzdálenost – „Už mu/ji na mně tolik nezáleží!“ – než to, že se mohou lišit naše představy o tom, co v daném typu vztahu je „normální“.

Jak z toho ven

Cesta ven není snadná. Ať už se jedná o kamarádský či partnerský vztah, výraznější odlišnost ve vnímané vztahové vzdálenosti může lidem výrazně komplikovat život. Hlavně, pokud se nám podobná vztahová zkušenost příliš často opakuje, rázem nás může uvrhnout do začarovaného kruhu v podobě komplexového jednání.

To jsou pak takové ty důvěrně známé výroky, a hlavně niterná přesvědčení, typu: „Všichni chlapi/všechny ženský jsou stejní!“, které samozřejmě zásadním způsobem komplikují jakýkoliv vznik jakýchkoliv partnerských vztahů. Anebo ještě hůř – přesvědčení typu: „Pro nikoho nejsem důležitý!“ „Nikdo mě nemá rád!“ „Nikdy nebudu mít nikoho blízkého!“, které se rovněž stávají sebenaplňujícím se proroctvím (viz Thomasův teorém).

A co nám má největší potenciál pomoci se z podobných zraňujících situací vymotat? Komunikace, odstup a korektivní vztahové zkušenosti. Korektivní vztahová zkušenost je prožití si vztahu, ve kterém zažijete vztahovou blízkost podle svých představ, včetně např. reciprocity aspoň v oblasti pozornosti. Takový vztah se samozřejmě těžko shání. Často ji lze ale zažít v psychoterapii, protože terapeutický vztah je z definice velmi blízkým vztahem.

Odstup od emočně vypjatých situací se dá rovněž postupně naučit. Vědecky osvědčeným nástrojem jsou zde meditace, které pomáhají zklidnit pocit ohrožení, a tím nám zpřístupňují zpět logiku, racionalitu i empatii. Velmi dobrým pomocníkem jsou zde někdy i přátelé, kteří mohou nabídnout svůj pohled na danou situaci s odstupem, avšak také se svojí optikou.

A konečně komunikace je vůbec to nejdůležitější. Tomu se lidé v jakémkoliv typu vztahu musí neustále učit. V každém vztahu je klíčové porozumění si. Otázka: „Jak jsi tohle myslel(a)?“ však pro mnohé lidi není snadná na vyslovení. Musí totiž nejprve překonat svůj strach z odmítnutí, vlastní nedostatečnosti, opuštění apod., který je někdy neúměrně vysoký. V komunikaci však může pomoci i párová terapie, kdy terapeut mnohdy hraje roli „překladatele“ a zároveň poskytovatele bezpečného prostředí, které pomáhá zklidňovat strachy v komunikaci.

Kdy máme ve vztahu zaděláno na problém?

Stejně jako v životě, tak i ve vztahu máme zaděláno na problém pokaždé, když v něm nejsme svobodní. Určitá závislost je běžná v každém vztahu, ale důležité je, aby nebyla příliš silná a nepřerostla v úzkosti. Pokud ve vztazích zažíváte pocity velkého strachu, hlubokého smutku a zklamání, vlastní silné nedostatečnosti, silného odmítání, či silné až nutkavé potřeby být neustále s tím druhým, i když on to tak podobně necítí, to všechno jsou důležité signály, že byste to měli začít řešit. Tím spíš, pokud to zažíváte ve vztazích opakovaně, anebo i v různých typech vztahů najednou. Ne vždy to přitom znamená, že ten druhý člověk ve vztahu je automaticky ten „zlý“ nebo „toxický“. Určitě to ale znamená, že pro vás takovýto vztah přináší z nějakého důvodu utrpení, což si zaslouží řešení. To se zejména týká vztahů, kde je přítomné sexuální chování, ve kterém nejsou z jakéhokoliv důvodu respektována naše sexuální práva, což se běžně děje i v manželstvích.

Člověk je totiž vztahovou bytostí, a fyziologicky je pro něj nemožné to změnit (díky oxytocinu). Vztahy – nejen ty partnerské – nám po miliony let byly a jsou úrodnou půdou pro náš další růst a přežití, a je pro nás velmi obtížné ba nemožné se bez nich obejít. Proto je potřeba mít vztahy, které jsou pro nás prospěšné, ať už jsou přátelské, kolegiální, rodinné či partnerské. Ne vždy je toho možné v danou chvíli dosáhnout na všech úrovních a rozhodně toho nejde dosáhnout se všemi lidmi. Ale někdy už samotný náš způsob výběru lidí do vztahů může být sebenaplňujícím proroctvím, jak pozitivním, tak zhoubným…

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s