#SexQnAs: Co je a není v sexu normální

Jsem normální, když mám rád(a) anální sex? Je v pořádku, když si při masturbaci představuju to či ono? Je v pořádku, že miluju sex v latexu? Že při sexu chci používat pouta? Že mám sexuální fantazie o znásilnění? A co láska k BDSM? Co je a není v sexu vlastně normální, kdo je a není „úchyl“ a proč existuje něco jako Deklarace o sexuální rozkoši?

Není „normální“ jako „normální“

Než se pustíme do dalšího povídání si o sexuálním chování a sexuální rozkoši, je na místě se trochu pozastavit u samotného pojmu „normální“. Když se mě někdo zeptá, kolik měřím, odpovídám popravdě, že 202 cm. Obvyklá reakce je: „Ty jsi ale strašně vysoký“, má obvyklá odpověď zní: „Ne, já jsem normálně vysoký, to jen ostatní jsou menší.“ Kdybych měřil svoji výšku každý den, posledních cirka 20 let, vždycky bych naměřil 202 cm. Pro mě je zkrátka většinu života normální měřit 202 cm. Je to moje osobní norma.

Přesto, z pohledu statistické normy, jsem výrazně vyšší než většina populace, konkrétně jsem v horním jednom percentilu, tedy jsem vyšší než 99 % lidí. Ale ani statistická norma není tou normou, o které je důležité se bavit.

Existuje totiž ještě norma fyziologická, tedy ta, která říká, zda má výška je „zdravá“, či zda je důsledkem nějaké poruchy či nemoci. Některé nemoci těla totiž vedou k výrazně vyššímu či naopak výrazně nižšímu vzrůstu. A jsou i nominální hodnoty vzrůstu – jako je například 202 cm – kdy výška člověka může být jak fyziologická (má vysoké rodiče jako já), tak způsobená nadprodukcí růstového hormonu (gigantismus), tedy důsledkem poruchy funkce štítné žlázy či adenohypofýzy – tedy úchylky od jejího zdravého fungování.

A se sexualitou je to vlastně dost podobné. Máme tu jak osobní normu (co já osobně považuji za normální), tak statistickou normu (co a jak často v průměru lidé provozují), tak fyziologickou normu (co je a není považováno za zdravou sexualitu, potažmo zdravé chování z celkového pohledu na člověka). A právě o té fyziologické normě v kontextu sexuality bude dnes řeč.

Kdo je a není „úchyl“

Kdo tedy je a není „úchyl“? Za sexuální úchylku, odborně parafilii, tedy doslova z řečtiny lásku k abnormálnímu, je považována obliba ve všem, co není fyziologickou normou. Laická veřejnost však poměrně často, velmi nesprávně, a hlavně v rozporu s Deklarací sexuálních práv a Deklarací o sexuální rozkoši, používá slovo „úchyl“ pro odkaz na odchylku od osobní či statistické normy. Ten, kdo tak činí, pošlapává základní sexuální, a tím pádem i lidská, práva jiného člověka.

Za osobní normu považujeme ty sexuální praktiky a fantazie, které běžně provozujeme či máme, a které zároveň nejsou součástí našeho stínu, tedy za které se nestydíme, nepovažujeme je za tabu, a nám samotným přijdou v pořádku. Ten dovětek je extrémně důležitý. Lidé, kteří třeba „tajně“ touží po análním sexu či homosexuálním chování, snadno a rádi označí jiného člověka, kdo tak činí i v praxi, za „úchyla“, protože sami si tyto sexuální fantazie vyčítají. Je přitom velmi časté, že řadu ze sexuologického pohledu zcela fyziologicky normálních sexuálních praktik (viz níže) sami nakonec považujeme za úchylné. Je tedy poměrně časté, že „sexuální úchylku“ si „diagnostikuje“ člověk sám, avšak na zcela nesprávném podkladu (jak uvidíte vzápětí). To pak samozřejmě přispívá k tabuizaci sexu, a hlavně ke zbytečnému vnitřnímu sebepoškozování daného člověka.

Typickým příkladem je třeba masturbace (sebeukájení), kterou kdysi katolická církev i výchova ve školách výrazně odsuzovala, a která patří mezi nejběžnější způsoby, jak naplnit své základní fyziologické sexuální potřeby zejména v dospívání. Jenže, když budeme masturbovat jednou denně, bude pro nás osobní normou masturbovat jednou denně. Pro člověka, který masturbuje jednou za měsíc, a ještě se v tom necítí komfortně, protože si to pak vyčítá, to ale bude silně nenormální až úchylné.

Zcela jinou otázkou zde bude statistická normalita, tedy to, kolikrát týdně lidé v průměru masturbují. Číslo vám bohužel neřeknu, protože žádné vyloženě čerstvé od dob volně dostupné pornografie neznám. Právě to, které sexuální praktiky a v jaké četnosti jsou statisticky normální, se ale kdysi snažil zjistit ve svých výzkumech Alfred Charles Kinsey. Tento americký profesor biologie se stal díky svým Kinsey Reports, studiím o sexuálním chování mužů a žen v Americe, faktickým zakladatelem sexuologie. V roce 2004 byl o něm natočen výborný film Kinsey, ve kterém se mimo jiné dozvíte, jak silně negativní byla tehdejší reakce americké veřejnosti podpořená vlastním stínem a potlačováním své sexuality. Obě studie totiž mimo jiné ukázaly, že masturbace je v poválečných Spojených státech statisticky normální a běžná. Kinsey za to byl obviněn z vlastizrady s tím, že tato data ho donutil publikovat Sovětský svaz, aby rozvrátil USA. Toliko na téma potřeby respektovat základní sexuální práva lidí.

Kdo je tedy doopravdy „úchylem“ v sexuologickém slova smyslu? Než si řekneme, jaká jsou kritéria normálního sexuálního chování a co o naší sexualitě říká moderní sexuologie skrze Deklaraci o sexuální rozkoši, pojďme se dohodnout na tom, že slovo „úchyl“, které má dnes již značně pejorativní význam právě kvůli nesprávnému zacházení s ním ze strany veřejnosti, už nikdy nebudeme používat. V sexuologii se totiž důsledně využívá slovo parafilik, tedy člověk s oblibou v abnormálním sexuálním chování. Navíc je na místě připomenout si, co praví Deklarace o sexuální rozkoši (viz níže), a to, že: „Možnost mít příjemné a bezpečné sexuální zážitky bez diskriminace, nátlaku a násilí je pro všechny základní součástí sexuálního zdraví a pohody.“

Co je a není v posteli fyziologicky normální

O definici fyziologické normality se asi nejlépe postarala v roce 2019 již citovaná Deklarace o sexuální rozkoši Světové asociace pro sexuální zdraví (WAS), která sdružuje všechny odborné sexuologické společnosti světa. Její úplný text najdete na konci tohoto článku. V dalším textu budeme už pojem „normální“ používat čistě v kontextu fyziologické normy dle sexuologie, tj. v souladu s Deklarací o sexuální rozkoši a Deklarací sexuálních práv.

„Sexuální rozkoš je základní součástí sexuálních práv a zahrnuje možnost různých sexuálních zážitků,“ praví Deklarace o sexuální rozkoši. Rozmanitost je z definice součástí sexuálního zdraví a WAS apeluje na všechny organizace, včetně vlád, aby tento fakt dostatečně uznávaly a šířily dál.

Kritéria normálního sexuálního chování jsou totiž mnohem mnohem širší, než si většina populace myslí. Dostat se mimo ně totiž opravdu není zrovna snadné. Téměř všechna z nich přitom shrnuje Deklarace o sexuální rozkoši už ve své preambuli, kde říká: „Klíčovými faktory, které přispívají k sexuálnímu zdraví a pohodě, jsou sebeurčení (svobodné rozhodování o svých činech), souhlas, bezpečí, soukromí, důvěra a schopnost komunikovat a vyjednávat o sexuálních vztazích.“ Dále také dodává, že „Zkušenosti s lidským sexuálním potěšením jsou různorodé a sexuální práva zaručují, že potěšení je pozitivní zkušeností pro všechny zúčastněné a není ho dosahováno porušováním lidských práv a blahobytu ostatních lidí.

Kritéria normálního sexuálního chování

Kritéria normálního (fyziologického) sexuálního chování vyplývají přímo z výše uvedených citací + z Deklarace sexuálních práv. A jaká jsou?

Sexuální zájem o člověka

Centrem sexuálního zájmu je jiný člověk. Je takové úvodní „nepsané“ kritérium. Ne vždy tomu tak je. Existují parafilie, kdy zdrojem sexuálního vzrušení je například zvíře (zoofilie) nebo neživý předmět nebo jiné části těla než genitálie (fetišismus). Aby byl fetišismus parafilií, musí být splněna následující kritéria: musí danému člověku způsobovat výrazný distres, významnou dysfunkci či funkční poruchu a zároveň tento stav musí trvat nejméně 6 měsíců. Tato kritéria je potřeba zdůraznit i proto, že zaměření pozornosti během sexuálních hrátek na určité neživé předměty (erotické prádlo, vysoké podpatky, kožené či latexové oblečení, sexuální pomůcky) či na praktiky čítající jiné části těla než genitálie (např. hlazení nohou, olizování prstů na nohou, lízání uší apod.) jsou v menší míře běžně přítomné v běžném normálním sexuálním chování a nepředstavují žádnou parafilii.

Sebeurčení (sex z vlastního svobodného rozhodnutí)

Sebeurčení aneb mít sex jen tehdy, když ho opravdu mít chceme, je extrémně důležité a velmi často porušované pravidlo. Je bohužel zcela běžné, že lidé, zejména v partnerství, ale stále častěji i na úplném začátku vztahu, mají sex nikoliv ze své svobodné vůle, ale „kvůli partnerovi“. Mnozí dokonce používají sex jako prostředek, jak připoutat svého partnera k sobě, zabránit mu v odchodu ze vztahu, nebo získat pro sebe nějakou výhodu. Opakované porušování pravidla sebeurčení při sexuálním chování porušuje podmínku pozitivní zkušenosti pro všechny zúčastněné, a tím vede i k narušení sexuální rozkoše, a hlavně ke šrámům na duši a občas i na těle. Řada lidí tak má vlastně až nezvykle často parafilické sexuální zkušenosti doprovázené úzkostmi, a tím pádem i poruchami erekce (u mužů) či nedostatečnou poševní lubrikací, či dokonce sevřením poševního vchodu (u žen). Mnohdy se jedná např. o důsledky závislé poruchy osobnosti, hraniční poruchy osobnosti, či třeba jiné úzkosti.

Vzájemný souhlas

Vzájemný souhlas je naprosto klíčovou a rovněž velmi často nedodržovanou podmínkou normálního sexuálního chování. Řada pohlavních styků, bohužel nemá daleko ke znásilnění nebo pohlavnímu zneužívání (ne nutně dle litery zákona, ale dle původního smyslu toho, proč to v zákoně je), a to zejména díky porušení sebeurčení popsaného výše. Existují totiž podmínky, za kterých vzájemný souhlas může být sice vyřčený, ale není rozhodně legitimní – sex dospělého s dítětem, učitele se žákem, šéfa se sekretářkou, faráře s ministrantem, sbormistra se sboristkami, trenéra s jeho svěřenkyněmi atd. Z definice závislé vztahy, tedy vztahy, kdy jeden je bytostně závislý na druhém, neumožňují svobodný souhlas, a přesně proto je sex v takovém případě trestným činem dle § 186 o sexuálním nátlaku.

Vzájemný souhlas také musí být přítomen během celého sexuálního chování. Chcete začít orální sex? Je potřeba mít souhlas partnera. Chcete použít vibrátor? Opět je potřeba souhlas partnera. Chcete plácnout partnera přes zadek? Opět k tomu potřebujete mít jeho souhlas. Vzájemnému souhlasu se budeme podrobně věnovat i v samostatném článku, stejně jako tomu, jak efektivně vybudovat v sexuálním vztahu bezpečné prostředí.  

Soukromí a bezpečí

Soukromí a bezpečí je dalším kritériem normálního sexuálního chování, které se tak trochu pojí s těmi předchozími. Veškeré sexuální praktiky by měly být prováděny v soukromí a bezpečí. Parafilie, které porušují toto pravidlo patrně každý z nás zná – jedná se zejména voyeurismus(dosahování sexuálního vzrušení pozorováním jiných nahých lidí) a o různé formy exhibicionismu. Ten bývá doprovázen potřebou překvapit, šokovat či zaujmout ostatní svým sexuálním chováním. I zde, podobně jako u fetišismu, však platí, že celá řada běžného sexuálního chování bývá mylně považována za exhibicionismus. Aby se jednalo o parafilii, musí být splněno, že: způsobuje výrazný distres, poruchu funkce, nebo škodu ostatním, a zároveň musí být přítomen nejméně 6 měsíců v kuse. Občasný sex v parku ze zvědavosti, či pod vlivem aktuální situace či u teenagerů nedostatku jiných příležitostí, sem tedy rozhodně nepatří.

Přiměřenost věku sexuálního partnera

Přiměřenost věku je dalším důležitým kritériem normálního sexuálního chování, kterému se rovněž budeme věnovat v samostatném článku. Dva abnormální extrémy jsou vám asi známé. Jsou jimi pedofilie (kdy zdrojem sexuálního vzrušení jsou děti) a gerontofilie (kdy zdrojem sexuálního vzrušení jsou staří lidé). U obou parafilií je ale potřeba podotknout, že tam zároveň musí být přítomen významnější věkový rozdíl. Když se 16ti letý dospívající muž cítí být sexuálně přitahován 14ti letou dívkou, rozhodně není pedofil, stejně jako když vaši 65ti letou babičku sexuálně přitahuje její o pět let starší partner.

Do věkového rozdílu partnerů však nezvykle často promlouvá nevědomí. Lidé, kteří neměli zrovna „optimální“ dětství a/nebo kteří byli v dětství pohlavně zneužívání dospělými, mívají často tendenci vybírat si výrazně starší životní i sexuální partnery, ke kterými jsou „silně přitahováni“, což bývá projekt určité úzkosti. Stejně tak lidé, kteří si vybírají výrazně mladší sexuální či životní partnerky, mívají často silné nevědomé motivy, proč tak činí. Určitou roli v tom hraje obvykle to, že výrazně mladší partner může na nevědomé úrovni působit jako slabší, křehčí, a tím pádem méně ohrožující, anebo to, že daný člověk si vnitřně nepřipadá dospělý, a tak si vybírá někoho v podobném, pro něj vlastně „nedospělém“, věku. Ani jedno z toho však nelze považovat za parafilii. Jinými slovy, pár, kde jí je 25 a jemu 55 není pár gerontofila s pedofilem.

Nenarušení tělesné integrity

Nenarušení tělesné integrity,potažmo absence násilí, je posledním hlavním kritériem normálního sexuálního chování. Nedodržuje totiž kritérium zmíněné v Deklaraci o sexuální rozkoši, a to sexuální zážitky bez násilí. V tomto ohledu existují dvě komplementární parafilie – sadismus(kdy působit jinému člověku bolest, utrpení či ponížení je zdrojem sexuálního vzrušení) a masochismus (kdy pociťovaná bolest je zdrojem sexuálního vzrušení). Obě parafilie se velice často objevují u lidí, kteří jako děti zažívali domácí násilí buď na sobě (ve formě fyzických trestů), či mezi svými rodiči navzájem. Opět však platí důležité pravidlo, minimálně v tom, že se musí jednat o opakující se a intenzivní sexuální vzrušení, či nutkavou potřebu tak činit/si nechat činit, která je přítomná dlouhodobě, často už od puberty a se zvyšující se intenzitou. I tomuto kritériu se budeme věnovat v samostatném článku.

Odchylka vs občasná záliba

Jak jste si možná už všimli, celá řada sexuálně abnormálního chování z pohledu sexuologie nemusí být ještě nutně parafilií. Přesná hranice mezi nezvyklými sexuálními zájmy a parafilickým sexuálním chováním bohužel neexistuje, tedy ne zvnějšku. Zevnitř člověka ji ale rozpoznat lze. Pokud vás k danému sexuálnímu chování vede zvědavost, chuť objevovat, nestydíte se za něj a dokážete být před ním i při něm uvolnění, jedná se s nejvyšší pravděpodobností o běžnou sexuální exploraci. Zejména pak, pokud se jedná o jednorázové nebo zřídka opakované sexuální chování, které jen doplňuje celé spektrum dalších sexuálních praktik, které máte rádi.

V situaci, kdy se daná abnormalita – např. fetišismus, exhibicionismus nebo sadismus stává v sexuálním chování dominantní, a to po dobu delší než 6 měsíců, a zejména v situaci, kdy je při sexuálním chování opakovaně porušováno jedno z výše popsaných kritérií, se pravděpodobně jedná o parafilii. Parafilické chování je často doprovázeno pocity sevření a úzkosti, pocity studu a výčitek jak za samotné sexuální chování, tak za sexuální touhy na to téma, a dokáže člověka značně znesvobodňovat. V dlouhodobějším horizontu se pak také objevuje distres a snížení kvality života. Přestává být tak naplněna podmínka příjemného prožitku. Co hůř, hédonické prožitky, kterých po jejich skončení litujeme, prokazatelně blokují pocity štěstí. Právě proto se pak jedná o patologii, tedy nezdravost, v sexuálním životě daného člověka.

Někdy se také může stát, že se běžné sexuální experimentování a sexuální explorace „zvrhnou“ v něco, co se začne postupně víc a víc přibližovat parafilii. Za to nejčastěji může syndrom problému zakázaného ovoce, který je popsaný v článku o tabuizaci sexu. Čím víc se za dané sexuální fantazie či sexuální chování stydíme a čím víc ho vytlačujeme do svého stínu, a tím se stává také nutkavějším, „temnějším“ a bohužel také lákavějším a víc vyhrazeným sexuální angažovanosti mimo stávající partnerský vztah.

V dlouhodobém partnerském vztahu se totiž můžeme často bát odmítnutí a ztráty našeho partnera za to, když mu poodhalíme část svého stínu. To se přirozeně netýká jen sexuality, ale sex díky jeho dlouhodobé tabuizaci, obvykle už od dětství, kdy se o něm rodiče nedokáží s dětmi otevřeně bavit, v tom hraje prim. Někdy nás tak nenaplněné sexuální touhy, po něčem, co sami na sobě úplně nedokážeme přijmout, mohou vést k narušení partnerského vztahu až k nevěrám, za které se pak sami nenávidíme.

Sexuální chování vs sexuální fantazie

Na závěr je ještě velmi důležité naučit se rozlišovat mezi sexuálním chováním a sexuální fantazií. Sexuální fantazie je něco, o čem si sníme, přehráváme si to v hlavě během masturbace a někdy i během párového sexuálního chování, kdy jsme zkrátka v duchu jinde než tady a teď (a třeba i s jiným partnerem). To se děje vcelku běžně. Na sexuálních fantaziích je důležité to, že mohou být mnohem bohatší než naše sexuální chování. Často při nich, během masturbace, může docházet vlastně k bezpečné sexuální exploraci. Jen ne všechny sexuální fantazie dojdou naplnění v podobě sexuálního chování. U některých – typicky zcela statisticky běžné ženské sexuální fantazie o znásilnění – si to dokonce vlastně ani nepřejeme. Dokud nám sexuální fantazie nepůsobí žádné nepříjemné pocity, tlak, úzkosti nebo distres, lze je bez ohledu na jejich obsah považovat za fyziologické, a tedy normální. A mimochodem, je běžné, že u sexuálních fantazií se objevují představy i o sexuálním chování, které neodpovídá vaší sexuální orientaci.

Jako sexuální chování definujeme to, co skutečně v sexu činíme. Patří sem logicky tedy i sexuální fantazie, které dojdou k realizaci. O sexuálním chování a jeho (ab)normalitě pak platí vše popsané výše – jak kritéria normálního sexuálního chování, tak kritéria pro případné parafilie.

Co když jsem opravdu parafilik?

Existují různé druhy a stádia parafilie. Jakmile vaše parafilie vede k porušování zákonů a porušování kritéria vzájemného souhlasu, je na místě ihned vyhledat odbornou pomoc sexuologa, případně psychiatra nebo psychoterapeuta. Můžete také zkusit využít programu Národního ústavu duševního zdraví na www.parafilik.cz.

Co když ale v rámci své parafilie dodržujete ony hlavní teze Deklarace o sexuální rozkoši, tj.: že vaše sexuální chování a potěšení je pozitivní zkušeností pro všechny zúčastněné a není ho dosahováno porušováním lidských práv a blahobytu ostatních lidí a že jsou naplněny všechny klíčové faktory, které přispívají k sexuálnímu zdraví a pohodě, jsou sebeurčení (svobodné rozhodování o svých činech), souhlas, bezpečí, soukromí, důvěra a schopnost komunikovat a vyjednávat o sexuálních vztazích? Inu, jak bylo řečeno výše, parafilie je láska k abnormálnímu.

Pokud v ní naleznete „spřízněnou“ duši, a vaše sexuální chování povede k vzájemným pozitivním bezpečným sexuálním prožitkům, které nebudou nikoho dalšího nijak zasahovat, omezovat natož ohrožovat, pak není třeba si to nijak vyčítat nebo řešit. Že k sexuálnímu chování pokaždé potřebujete a chcete mít nasazenou plynovou masku/dětské plínky/pláštěnku/latexové oblečení? A vašemu sexuálnímu partnerovi se to líbí? Však to je skvělé. Že při sexuálním chování chcete být svázáni a dostat na holou, a váš sexuální partner si to skvěle užívá, respektuje vámi danou míru, a je vám u toho oběma dobře? Skvěle, užívejte si to v soukromí a bezpečí do sytosti. Jistě, můžete, když budete chtít, pátrat v psychoterapii, co za touto abnormální potřebou vězí, ale dokud to vede k tomu, že se v životě máte vlastně dobře, není to asi nic, co by vás mělo tím pádem trápit. Pokud tomu tak není, vždy můžete vyhledat psychoterapeuta, se kterým to můžete probrat.

Přeji vám všem co nejvíce sexuální rozkoše, která povede k tomu, že se všichni zúčastnění budou cítit spokojenější a šťastnější.

O projektu #SexQnAs

Projekt #SexQnAs (Sex: Questions and Answers), neboli v překladu otázky a odpovědi o sexu, si klade za cíl detabuizovat oblast sexuality. Projekt, který je svou formou zaměřen převážně na dospělé a dospívající, se postupně bude bez hodnocení a předsudků zabývat jednotlivými oblastmi sexuality a sexuálního zdraví, které lidem nejčastěji působí potíže s psychickým a fyzickým zdravím, v partnerských vztazích a ve vztahu k sobě.

Tento projekt vznikl jednoduše proto, že jsem se ve své soukromé psychoterapeutické praxi za poslední roky setkal až s příliš mnoho lidmi, kteří si nesli sexuální traumata a/nebo měli problémy v sexuální oblasti, a to často i v rámci dlouholetých vztahů či manželství, a to z jednoho jediného důvodu – nedostatku informací o sexualitě a neschopnosti o sexualitě hovořit.

Věřím, že svobodný přístup k informacím a možnost svobodně se vyjadřovat o sexualitě, vede ke spokojenějšímu a šťastnějšímu sexuálnímu a partnerskému životu. A protože psychoterapie je cesta ke svobodě, budeme tu teď mluvit otevřeně o sexu, aby i vy doma – ať už je vám 15 nebo 80 let – jste snáze dokázali uplatnit a využít všechna svá sexuální práva (viz Deklarace sexuálních práv) protože sex je projevem zdraví. Sexualita je základní fyziologická potřeba každého člověka a právo na nejvyšší dosažitelný standard sexuálního zdraví, stejně jako právo na informace, patří mezi základní sexuální práva každého z nás.

Úplný text Deklarace o sexuální rozkoši

Níže najdete úplný text Deklarace o sexuální rozkoši, její anglický originál je k dispozici zde.

Účastníci 24. světového kongresu Světové asociace pro sexuální zdraví

UZNÁVAJÍ, že:

Sexuální rozkoš je fyzické a / nebo psychologické uspokojení a požitek pocházející ze sdílených nebo individuálních erotických zážitků, včetně myšlenek, fantazií, snů, emocí a pocitů.

Klíčovými faktory, které přispívají k sexuálnímu zdraví a pohodě, jsou sebeurčení (svobodné rozhodování o svých činech), souhlas, bezpečí, soukromí, důvěra a schopnost komunikovat a vyjednávat o sexuálních vztazích. Sexuální potěšení by mělo být vykonáváno v kontextu sexuálních práv, zejména práv na rovnost a zákaz diskriminace, autonomii a tělesnou integritu, a práva na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví a svobody projevu. Zkušenosti s lidským sexuálním potěšením jsou různorodé a sexuální práva zaručují, že potěšení je pozitivní zkušeností pro všechny zúčastněné a není ho dosahováno porušováním lidských práv a blahobytu ostatních lidí.

PROHLÁŠUJE, že:

1. Možnost mít příjemné a bezpečné sexuální zážitky bez diskriminace, nátlaku a násilí je pro všechny základní součástí sexuálního zdraví a pohody;
2. Přístup ke zdrojům sexuálního potěšení je součástí lidské zkušenosti a subjektivního blahobytu;
3. Sexuální rozkoš je základní součástí sexuálních práv jakožto součásti lidských práv;
4. Sexuální potěšení zahrnuje možnost různých sexuálních zážitků;
5. Sexuální potěšení musí být začleněno do vzdělávání, podpory zdraví a poskytování služeb, výzkumu a právní ochrany ve všech částech světa;
6. Programové začlenění sexuálního potěšení za účelem uspokojování potřeb, tužeb a skutečností každého jednotlivce nakonec přispívá k celkovému zdraví a udržitelnému rozvoji a mělo by vyžadovat komplexní, okamžité a udržitelné kroky.

NALÉHÁ na všechny vlády, mezinárodní mezivládní a nevládní organizace, akademické instituce, zdravotnické a školské úřady, média, subjekty soukromého sektoru a celou společnost, zejména všechny členské organizace Světové asociace pro sexuální zdraví, aby:

1. Propagovaly sexuální potěšení prostřednictvím zákonů a nařízení jako základní součást sexuálního zdraví a pohody založené na zásadách sexuálních práv coby součásti lidských práv, a to včetně sebeurčení, nediskriminace, soukromí, tělesné integrity a rovnosti;
2. Zajistily, aby komplexní sexuální výchova pokrývala sexuální potěšení, a to inkluzivním na důkazech a právech založeným způsobem upraveným na míru různorodým schopnostem a potřebám lidí napříč životními etapami, aby tak umožňovala informované, nezávislé, respektující a bezpečné sexuální prožitky.
3. Zaručily, že sexuální potěšení je nedílnou součástí poskytování sexuálních zdravotních služeb a že sexuálního zdravotní služby jsou přístupné, cenově dostupné, přijatelné a prosté stigmatu, diskriminace a trestního stíhání;
4. Rozšířily rozvoj na právech a důkazech založených znalostí výhod sexuálního potěšení coby součásti blahobytu, a to včetně financování na právech založených informačních zdrojů, výzkumných metodik, a šíření znalostí, aby tak zdůraznily úlohu sexuálního potěšení v individuálním a veřejném zdraví;
5. Znovu potvrdily globální, národní, komunitní, mezilidské a individuální odhodlání uznat rozmanitost zážitků v oblasti sexuálního potěšení, které respektují lidská práva všech lidí a jsou podpořeny důsledným na důkazech postaveným přístupem a legislativou, interpersonálním chováním a společným postupem.