Mít či nemít dítě?

(Ne)chcete mít dítě? A je to vaše vlastní rozhodnutí, nebo za ním stojí tlak okolí, či nějaké třeba i neuvědomované úzkosti? Upřímná odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Toto zásadní životní rozhodnutí by však mělo být, pokud možno, svobodné. Jak se svobodně rozhodnout o tom, zda mít či nemít děti, i navzdory okolí?

Pod sociálním tlakem

Řada lidí, zejména ve věku mezi 20 až 40 lety, si ve svém životě klade otázku, zda mít nebo nemít dítě, a jestli ho mít už teď, nebo později, nebo prostě vůbec. Od určitého okamžiku v životě se jim přitom tato otázka honí hlavou čím dál víc, zejména v okamžiku, kdy partner dospěje třeba k názoru, že by dítě chtěl.

Fotografie od Monstera na Pexels.com

K rozhodování o dítěti patří nejistota i měnící se názor, někdy velmi rychle a zdánlivě bezdůvodně. S otázkou dítěte se totiž často rozehrává někdy poměrně zhoubná, a hlavně nevědomá, hra nejistot a úzkostí. Jenže nejistotu současná společnost moc neuznává. Kdo neví hned, má tak problém. Většina mladých dospělých odpověď na otázku, zda mít nebo nemít dítě, prostě nezná, aspoň zpočátku ne. Někdo o tom přemýšlí týdny, jiný měsíce, někdo i roky. Argumenty pro a proti jsou někdy racionální, někdy také ne. Ve finále v našem životě však rozhodují pocity. Okolí přitom, zdá se, jako by mělo už od počátku naprosto jasnou představu o tom, která varianta je pro daného člověka ta „správná“.

Právo rozhodnout se, zda mít děti

Právo rozhodovat, zda mít děti, počet a rozestup dětí a mít informace a prostředky k tomu patří mezi základní sexuální práva každého člověka. Každý má právo rozhodnout se, zda mít děti, a jaký počet a věkový rozestup bude mít u dětí,“ říká Deklarace sexuálních práv, která v Česku působí mnohdy spíš jako cár papíru než cosi uznávaného, natož žitého. Sama deklarace explicitně zmiňuje i to, že pro uplatnění tohoto práva jsou potřeba i určité podmínky. Těžko se tedy rozhodovat pod tlakem.

Právo svobodně se rozhodnout, zda mít děti, se tu často neuznává. Společenský tlak od rodičů, sourozenců, přátel, ale někdy i lékařů, kolegů nebo třeba zcela cizích a neznámých lidí je všudypřítomný a kdokoliv, kdo ještě není rozhodnut, jako by byl „špatně“. „A vy máte dítě? Ne? Aha…“ „No, to pochopíš, až budeš mít děti…“ Paradoxem je, že existuje jakási magická hranice, do které je ještě „špatně“ chtít mít dítě – Však ještě máš čas!!! – a od které je naopak „špatně“ ho nechtít mít – Na co jako čekáš, mladší už nebudeš?!?

Výčitky za nejistotu

Řada lidí si tak běžně vyčítá, že si není jistá, zda chce mít děti, nebo ne. U někoho jsou tyto výčitky tak silné, až ho to začne uvrhat do depresivní nálady, či dokonce existenciální krize. Typicky se tím trápí ženy ve věku mezi 30 až 40 lety, a je to téma, o kterém se často stydí mluvit i se svými nejbližšími. Pro muže to však bývá neméně bolestné – „Však už máš čas, ne?!?“ Tlak okolí na takovéto ženy (a muže) přitom nemusí být ani explicitně vyřčený. Prostě jen sledujete, jak lidé kolem vás začínají mít první děti, někteří pak druhé, a jak na oslavách vašich narozenin s přáteli nebo na třídních srazech je pomalu ale jistě čím dál tím méně bezdětných. Za oním tlakem na rozhodnutí o dětech často stojí úzkost, iracionální strach z toho, že budete vyloučeni z nějaké sociální skupiny. Jenže úzkost stojí často i za rozhodnutím děti mít. To pak samozřejmě nepřináší zrovna šťastné rodičovství.

Fotografie od Fernando Cabral na Pexels.com

Pro řadu lidí je tak rozhodování o rodičovství vlastně velmi nepříjemným zážitkem. Rozhodnout se pro dítě a nebýt si svým rozhodnutím jistý tak může zadělat na problémy nejen danému rodiči. Vstupovat do těhotenství s obavami není prospěšné zejména u žen. Jejich úzkosti totiž mají vliv na strukturu mozku jejich očekávaného dítěte (dítě zvýšené hladině stresového hormonu kortizolu). Zjednodušeně řečeno pak platí, že čím úzkostnější těhotenství, tím plačtivější miminko po narození. Stres a nevyspání, které i tak patří k počátkům rodičovství, pak budou ještě mnohem intenzivnější, což vyostří konflikty mezi oběma novopečenými rodiči, z nichž nejméně jeden možná ještě nechtěl býti rodičem. Ale ani úzkosti mužů během těhotenství nejsou zrovna optimální, neb se beztak přenesou na ženu a pak platí již výše řečené. Klíčem ke spokojenému rodičovství je tak svobodné rozhodnutí, které musí každý z budoucích rodičů učinit sám za sebe. A platí to i pro situace, kdy se rozhodneme, že nechceme mít děti… Jak se tedy svobodně rozhodnout? Nejprve je potřeba – kromě tlaku okolí – překonat svoje úzkosti.

Proč lidé „rozhodně“ nechtějí děti

Kromě racionálního uvažování nad některými zásadními otázkami (viz níže) se řada lidí, kteří přemýšlejí o dětech, musí nejprve utkat s vlastními úzkostmi. Dospělí, kteří neměli zrovna „optimální“ dětství, se mnohdy více či méně vědomě obávají toho, že by jejich vlastní děti třeba mohli zažít totéž. Za spoustou jednoznačného odmítání rodičovství tak stojí rozhodnutí tří-, čtyř-, pětiletých dětí učiněná ve strachu pod peřinou, že „Já rozhodně nikdy nechci mít děti!“ Jen je otázkou, nakolik tato dětská přesvědčení učiněná pod tíhou šíleného utrpení pod peřinou v dětském pokoji jsou v 25, 30 či 35 letech ještě relevantní. Totéž se týká i časté úzkosti, že by se třeba mohlo stát, že tito dnes už dospělí lidé budou v něčem stejní jako svoji rodiče a rodiče jejich rodičů a že jejich dítě by tudíž mohlo mít podobně děsivé dětství.

Fotografie od cottonbro na Pexels.com

Pro vybudování silné nechuti k dětem často stačí ale i výrazně méně. Děti se učí pozorováním toho, co rodiče dělají. Pokud maminka svoji dceru „naučí“, že jakmile bude mít dítě, její „život skončil“, nebude mít na nic čas a bude muset pořád jen uklízet a vařit, je pravděpodobné, že takové dceři se v dospělosti do mateřství moc chtít nebude. Podobné je to i v situaci, kdy tatínek „naučí“ svého syna, že po narození dětí je třeba vzdát se všech svých koníčků, přátel, pracovních ambicí a vysedávat v práci, kterou nenávidím, od rána do večera, jen aby rodina měla peníze. Těžko se pak takovýmto dospělým dětem divit, že se do rodičovství zrovna nehrnou. Ostatně headhunter, který by se vám takto snažil „prodat“ pracovní pozici, do které vás chce obsadit, by asi také u vás neobstál.

Častou úzkostí, která brání dospělým lidem mít děti je také „úzkost z dospělosti“. Rodičovství s sebou nese velkou míru zodpovědnosti, disciplíny i sebeobětování. Lidé, kteří mají s dospělostí „problém“, obvykle mají problém se sebevědomím, zejména pak se soběstačností. Typicky se to týká dospělých dětí alkoholiků, kterých u nás rozhodně není málo, bohužel. V podobně náročné situaci se však často ocitají i děti narcistních rodičů, kteří se alkoholu třeba nikdy nedotkli.

V současné době se navíc přidávají i zcela nové úzkosti. Typicky se jedná o tzv. eco-anxiety, neboli úzkosti z budoucnosti naší planety, úzkosti spojené s vývojem bezpečnostní a ekonomické situace a úzkosti spojené s rozvojem pandemií.

Proč lidé „určitě“ chtějí děti

Paradoxně ani za opačným rozhodnutím – tedy pořídit si dítě – nestojí bohužel vždy jen svobodná vůle. I zde jsou totiž časté úzkosti a není jich zrovna málo. Nutkavá potřeba vyhovět rodičům (či jiným autoritám) bývá velmi častou příčinou ve skutečnosti nechtěného rodičovství. V těsném závěsu nechybí ani strach o ztrátu partnera – „Když s ní(m) nebudu mít dítě, tak mě vymění za jiného/jinou!“ Asi není třeba v tomto případě prozrazovat statisticky krutou pointu, že tento strach se hravě naplní, bez ohledu na počet dětí, které z této úzkosti přivedete na svět. Nezřídka se přidávají ale i úzkosti související se ztrátou sociálního statusu v dané sociální bublině – a to ne nutně jen té na sociálních sítích, ale i mezi přáteli.

Úzkostné rozhodnutí pro pořízení si dítěte má přitom mnohem horší dopady, než opačné rozhodnutí – tedy dítě si nepořizovat. Nechtěné děti si totiž dle Roberta a Mary Gouldingových pak celý život s sebou nesou jedno z tzv. 12 zhoubných základních poselství, a to nebuď (Don’t be). To mívá za následek nutkavé přesvědčení, že do jakékoliv sociální skupiny tito lidé (třeba i v dospělosti) přijdou, tak si připadají, že tam nepatří, nemají právo tam být a není tam pro ně místo. Je proto smutným paradoxem, že nesvobodné rozhodnutí pro pořízení si dítěte je společensky široce tolerováno, ba dokonce někdy oslavováno. „No tak si konečně dostal rozum!“

Jak poznat racionální argumenty od úzkosti

Fotografie od Olya Kobruseva na Pexels.com

Klíčovou otázkou, která se vám možná teď honí hlavou, je, jak odlišit svobodné rozhodnutí od rozhodnutí učiněného pod tíhou úzkosti. Klíčovým indikátorem je v takovém případě vaše tělo, respektive tělesné pocity. Konkrétně jde o pocit tlaku. Při rozhodnutích, která činíme svobodně, se cítíme uvolněně, protože v nás není přítomen pocit ohrožení. Pro většinu lidí je tento pocit přítomný třeba, když se rozhodují, zda si zrovna chtějí dát kávu nebo třeba pustit nějaký film. U úzkosti je ale takové rozhodování nepříjemné, jsou tam přítomny obavy, tlak na hrudníku, sevření břicha, tlak za krkem, bolest hlavy, klepání si nohami, ledové dlaně ale prohřáté nohy apod. S racionálním rozhodnutím o (ne)pořízení dětí vám může velmi dobře pomoci psychoterapie. Ta je vhodná zejména tehdy, kdy se tlak na pořízení dítěte objevuje od vašeho partnera či partnerky. Pomoci vám mohou však i některé dobře mířené otázky.

Jaké otázky si před rodičovstvím položit?

Naštěstí totiž existuje série otázek, která má budoucí rodiče dovést ke svobodnému rozhodnutí, zda mít děti či nikoliv. Sestavila je americká gynekoložka a genetička Myra J. Wick z americké Mayo Clinic a sepsala je ve výborné knize Guide to a Healthy Pregnancy, kterou obvykle doporučuji svým klientům a klientkám uvažujícím o dítěti a která vyjde doslova na pár dolarů. A jaké ty otázky jsou?

  • Proč chci mít dítě?
  • Cítí to váš partner stejně?
  • Sdílíte společné představy o tom, jak vychovávat dítě? Pokud ne, prodiskutovali jste spolu rozdíly?
  • Jak ovlivní dítě váš současný i budoucí životní styl a kariéru? Jste připraven(á) a chcete tyto změny podniknout?
  • Je v mém životě přítomno mnoho stresu, který by mohl narušit moji schopnost pečovat o sebe a užívat si těhotenství? A co u mého partnera? Je stres problém, či nikoliv?
  • Jsme s partnerem/partnerkou emocionálně připraveni na to stát se rodiči?
  • Můžeme si po finanční stránce dovolit mít a vychovávat dítě? Pokud jste single, máte potřebné zdroje pro péči o sebe a o dítě?
  • Pokud se rozhodnete vrátit se do práce, máte přístup k dostatečně dobré péči o dítě (školka, chůva, babičky apod.)

Každá z těchto otázek vyžaduje delší zamyšlení a také diskusi s partnerem. Pokud tomu ale ten čas věnujete, mohou vám tyto otázky pomoci dospět k rozhodnutí o tom, zda momentálně mít či nemít dítě. A pokud se rozhodnete pro pořízení dítěte, ale bojíte se démonů z vlastního dětství, vřele doporučuji přečíst si knihu od německého psychoanalytika a profesora a profesora dětské psychiatrie Karla Heinze-Brische Bezpečná výchova.

Ať už se ale rozhodnete jakkoliv, moc vám držím palce v tom, abyste si za svým rozhodnutím dokázali stát i přes tlak okolí. Každý má právo rozhodnout se, zda mít děti, a jaký počet a věkový rozestup bude mít u dětí, a tedy i vy!

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s