Narcismus: prokletí samoty pro příliš dobré lidi

Když se řekne narcis, většina lidí si představí usmívajícího se člověka sedícího před zrcadlem kochajícího se vlastní krásou, který nic jiného nevnímá. Bohužel, nic není dále od pravdy. Narcismus, stejně jako v oné řecké báji, je prokletí. Bohužel jím netrpí jen dotyčný člověk, ale i jeho okolí. Neustálý tlak, perfekcionalismus, sebekritičnost, přecitlivělost na kritiku ostatních a hluboké osamění. Kdo jsou ve skutečnosti narcisové, a jak vypadá jejich osamělý svět?

Výjimeční lidé s výjimečnými výkony

Grandiózní self, ale křehké a hlavně „nedostatečné“ já. To je ve zkratce prokletí lidí, kteří trpí narcismem. Grandiózní self je vlastně neuvěřitelně krásná „americká“ představa o sobě. Na co sáhnu, dokážu. Ve všem, co dělám, jsem nebo snadno umím být výjimečný. Všechno mi jde od ruky. Jenže, což považuji ovšem za výhodu, jsem tak nějak o dost lepší, o dost dál atd. než všichni ostatní, a tudíž bohužel osamělý.

Jedná se vlastně o sebeklam, který v nějakém období našeho života, obvykle dětství, sloužil k ochraně našeho křehkého já. Příliš křehkého na to, co se nám tou dobou dělo, co jsme prožívali. Grandiózní self jsme si tak vytvořili k tomu, abychom se „nezbláznili“. Představa výjimečnosti totiž pomáhá lidem překonat velmi silné utrpení i traumata. Žene nás dál i v dobách, kdy by skutečně většina ostatních – bez tohoto obranného mechanismu – dál jít nedokázala. Dospělé děti alkoholiků, mlácené děti, nemilované děti, děti zneužívané jako „terapeuti“ jednoho z rodičů, ti všichni jsou k narcismu náchylnější, protože jejich nesmírné utrpení jim právě pocit výjimečnosti mohl pomoci překonat.

Grandiózní self ale může vzniknout i ultraprotektivní výchovou rodičů, což je další ze skupiny 13 hříchů rodičovství. Rodiče ve snaze chránit své dítě před psychickým zraněním z nedostatečnosti (např. kvůli zdravotnímu, sociálnímu či fyzickému handicapu) mohou své dítě vychovávat v nereálné představě o jeho naprosté výjimečnosti, „megašikovnosti“, vyzrálosti atd. Jak asi tušíte, s dětskou bezprostředností to pak negativně ovlivní už jeho vztahy na pískovišti, ve školce, ve škole. A ostatní děti z jeho domnělé výjimečnosti a nadřazenosti, kterou však ony nevidí, nebudou nadšeny. A jednoho dne přijde nevyhnutelná přímá konfrontace s realitou, které se žádné dítě v životě nemůže vyhnout. Ta pak může být naprosto zničující.

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty

Fotografie od Pexels.com

Dobrá, to bylo grandiózní self. Původně logická ochrana a záchrana daného člověka. Co ale to křehké a skutečná „já“ ukryté uvnitř? To bývá křehké, až příliš křehké. Nemělo totiž dostatečně dobré podmínky ke svému rozvoji a zpevnění. Zatímco grandiózní self si žilo svým životem a postupně odstínilo veškerou lásku a přijetí od ostatních jen proto, že od rodičů jí bylo tak málo, až to bylo zničující, vnitřní já trpělo izolací a osaměním.

Čím dál více mu chyběla bezpodmínečná láska i přijetí od rodičů, přátel, partnerů, kolegů i od vlastních dětí. Skutečné já není dokonalé, dělá chyby, chce si hrát, objevovat svět, nedodávat pořád jen špičkový výkon (ať už reálný, nebo domnělý) a hlavně je často až nevinně dětské a čisté, a tudíž velmi zranitelné. Každou kritiku slyší sice dospělý – a že grandiózní self si říká o pěkně tvrdou a bezcitnou verzi kritiky – jenže uvnitř ji cítí křehké a dětské já. A pro něj je to doslova týrání. A tak se dětsky vzteká, chladnokrevně mstí a kritizující odřezává z minuty na minutu, jednou pro vždy. Za odhalení nedostatečného pocitu vlastní hodnoty totiž náleží všem trest nejvyšší.

V zajetí úzkostí

Jestliže navenek narcistní lidé působí jako extrémně sebevědomí, vevnitř je svírá úzkost. Úzkost z toho, že sami tuší, že možná nejsou takoví. Často se tak na sebe zlobí. Každá nedokonalost, každá sebemenší chyba, nedokonale zvládnutá situace, to všechno jsou důvody k rozčílení na sebe. Ne ledajakému, ale extrémnímu. Asi takovému, jaké sami mohli zažívat od narcistního rodiče, ale o tom až za chvilku.

Narcisové jsou extrémně sebekritičtí, ne jako ti „pohádkoví“ z Řecka, kteří se blaženě usmívali na svůj dokonalý odraz v tůni. Když se zeptáte modelky (nebo influencerky), co má Instagram plný dokonalých fotek své dokonalé postavy, jak se sama sobě líbí, zůstanete v šoku. Nelíbí, nic není dokonalé. Vlastně vůbec není pěkná, jen má „šikovného“ kadeřníka, vizážistu, nehtařku atd. Tady to je tučné, tady ty konečky vlasů nejsou správné, prsa by taky snesla trochu upravit, a ta celulitida tady dole pod zadkem!!! Právě nespokojenost sama se sebou je všudypřítomná a sžírající i pro skutečně narcistní lidi, nejen ty zabývající se svým vzhledem. Jen u vzhledu to všichni vnímáme jako absurdní. Zahozené pochvaly a přílišnou tvrdost, to vnímáme spíš jako normální – však se snaží být nejlepší, tak co…

Zrozeni k neúspěchu, aspoň pro sebe

A ono to funguje. Skutečně se stává, že narcistní lidé jsou obvykle velmi úspěšní, jen ne pro sebe. Jejich vnitřní nejistota, úzkost a hlavně neustálý tlak, je ženou kupředu, často opravdu k neuvěřitelným a výjimečným výkonům. Jen to platí bohužel pouze při pohledu zvenčí, pro ty ostatní. Pro ně samotné to stále není perfektní. Právě perfekcionalismus je, kromě osamění, častým prokletím narcistních lidí.

Fotografie od cottonbro na Pexels.com

Ke svému úspěchu však chtě nechtě potřebují ostatní. A tady se poprvé dostáváme k tomu, jak zničující může být člověk trpící narcismem pro své okolí. Protože hnací silou je pro takového člověka úzkost, a tudíž je ve stresu, není schopen, ani kdyby chtěl, empatie. Prostě si jen chladnokrevně jde za svým, za využitím ostatních lidí k naplnění svého cíle. Tudíž s nimi manipuluje. Bez výčitek. On se topí a potřebuje zachránit. Lidé kolem jsou pro něj záchranou. A stejně jako topící je občas schopen utopit svého zachránce, tak i narcistní člověk může svým „zachráncům“ velmi ubližovat. Zejména, pokud trpí vztahovou závislostí, ale o tom až v dalším článku.

Narcistní člověk se zkrátka snaží dosáhnout – K O N E Č N Ě – úspěchu, který by byl hoden jeho grandiózního self. Souladu mezi grandiózním self a křehkým vnitřním já. A pro to udělá cokoliv. Někdy doslova. Do jeho jednání tak plně prostupuje jeho stín, aby – v případě úspěchu – zajistil, že narcistní člověk si svého úspěchu neužije, že se dostaví kruté výčitky a opět další brutální kritizování sebe sama. A týká se to i sexuálního chování. NE sice znamená NE, ale ne pro narcise. Pro narcise je to o to větší výzva, což občas nekončívá zrovna dobře. A ano, jako známý případ nejmenovaného poslance, i tady může vést k dosahování cíle ponižování budoucí oběti, snižování její hodnoty (na úroveň křehkého narcistního já), které nakonec umožní dotyčnou nebo dotyčného „ulovit“. Tím na chvílí zmizí pnutí uvnitř, protože i křehké já vidí, že dosáhlo na ženu/muže svých snů. Jen bohužel za cenu, která je pro oba, a zejména pak pro oběť, příliš vysoká.

Děti svých rodičů

Narcistní lidé jsou často dětmi svých rodičů. V úvodu článku jsme mluvili o tom, že grandiózní self vzniká jako ochrana proti příliš fatálním zraněním, které rodiče – taktéž často narcistní, nebo alkoholičtí, či případně trpící nějakou jinou duševní poruchou vedoucí k výrazně nepředvídatelnému jednání – uštědřují svému dítěti.  

Dítě si nevinně hraje a přijde milovaná maminka nebo tatínek, brutálně ho zmlátí – pěstmi, vařečkou, páskem – a ještě se u toho usmívá, působí jí to potěšení. Druhý den je ale ve stejné situaci (z pohledu dítěte) milující a dítě ještě chválí za to, jak si hezky hraje nebo jak je hodné. A takhle se to opakuje několikrát. Dítě náhle stojí před několika možnostmi. Jedna z nich je i disociativní porucha identity, hraniční porucha osobnosti a některé další. Narcismus jako by byl nejvíce milosrdný, a umožňoval dítěti přežít díky tomu, že je přeci výjimečné a že to vydrží. Byť za cenu odpojení se od vlastních emocí, což nejen, že mu bude komplikovat život, ale povede později k jeho vyhoření a psychosomatickým potížím.

Z pohledu trestajícího rodiče je přitom situace úplně jiná – jeho dítě mu řeklo, že je rodič třeba hloupý, protože něco, a „TAKHLE S MAMINKOU/TATÍNKEM TEDA ROZHODNĚ MLUVIT NEBUDEŠ!“ Dodejme, trochu ironicky: „Protože když mi říkáš to samé, co já si o sobě myslím, tak mě to příliš bolí, a teď ti dám tu bolest taky okusit! Tak co? Líbí se ti to?!?“

A druhý den? Rodič už o ničem neví, a dítě při stejné situaci nic neříká, takže za stejné chování dostane bezpodmínečnou lásku a přijetí, protože jeho rodič ho má přeci celou dobu rád. Nade všechno na světě. Jen taková láska se, bohužel, nedá zrovna moc dobře přežít. No a když takové dítě vyroste, tak už nezbývá než celý scénář zopakovat, byť třeba v mírnější verzi. „Jak to se mnou mluvíš?!? To já bych si ke svým rodičům nedovolil(a)! Ty by mě seřezali ještě víc!“ A kruh je uzavřen…

Závislost nejen na drogách

Fotografie od cottonbro na Pexels.com

Drobný problém však nastává v tom, že lidé, kterým narcistní člověk ubližuje, v důsledku vnitřních zraněních, ve skutečnosti sám potřebuje. A to nejen pro splnění cílů jeho grandiózního self, ale pro doplnění bezpodmínečné lásky a přijetí pro vnitřní křehké dětské já. A tak se u narcismu objevuje často i ona druhá, ultrasubmisivní hodná a milující polarita – vztahová závislost. „Udělám cokoliv, jen aby si mě neopustil(a)!“ A proč? Protože narcistní člověk trpí osaměním, ale ze všeho nejvíc prostě už nechce být sám. Navíc to viděl i u rodičů – tatínek zmlátil maminku (nebo obráceně), ale pak dělal všechno proto, aby neodešla, protože ji přeci miluje. Zvenčí jako by šlo o spojení absolutní lásky a absolutní nenávisti, zatímco uvnitř se hraje o spojení hluboké bolesti z bytostného osamění, a ještě hlubší bolesti ze zdrcujících ran, které narcistní člověk neustále dostává od nic netušících lidí. Často stačí jedno slovo, jedna věta, jeden pohled, jedna poznámka.

Někdy tak narcistní lidé ukazují obě své tváře – drsnou i zranitelnou – ve vztahu s jediným člověkem (typicky s partnery a dětmi), jindy mají zase drsnou pro práci, zranitelnou na doma, či obráceně. Však kolik dětí narcistních rodičů si zažilo ono pověstné: „Ty máš tak skvělou maminku/tatínka!!! Tak si jí/ho vem! Jen kdyby si věděl(a)…“

Alkohol a drogy jako milosrdný zabiják

Jak vidíte, lidé trpící narcismem, žijí ve světě plném utrpení. Stejně jako bohužel ti kolem nich. A není „lepší“ cestou z utrpení, než najít nějaký „hack“, který vám z něj hned pomůže. A proto narcistní i vztahově závislí lidé často sahají po drogách. Berou je však jen proto, aby se chvíli mohli cítit „normálně“, bez bolesti. Ne proto, aby zažili nějaký „rauš“.

A spektrum těch drog je obrovské. Alkohol jakožto sedativum účinně tlumí veškerou bolest, co narcistní lidé uvnitř cítí. Kokain zase pomáhá křehkému já dohnat grandiózní self. Marihuana způsobí, že celý ten vnitřní konflikt je vlastně fuk, už na něm nezáleží. Odpojí daného člověka nejen od jeho emocí, ale i od jeho pekla, ehm světa. Psychedelika zařídí totéž a jako bonus, bohužel jen v jednom případě z pěti, dodají bezpodmínečnou lásku a přijetí pro vnitřní křehké já. V 80 % případů intoxikace to však křehkému já dají brutálně sežrat. A heroin a ostatní opioidy pak také ztlumí bolest, jen za mnohem větší cenu (nejen finanční) než alkohol.

Problém je však v tom, že žádná z drog bolest neodstraní. Ve skutečnosti ji jen potichu nastřádá, aby se po vystřízlivění vrátila i s úroky. Jestliže strávíte den v rauši, druhý den přijde bolest za dva dny najednou + úroky. To člověka samozřejmě nutí sáhnout po další dávce. Ne náhodou se zjistilo, že 43 % pacientů léčících se v USA se substančními závislostmi, má ve skutečnosti jiný psychiatrický problém, kvůli kterému právě s drogami začali. Jen drogy, včetně alkoholu, mají u narcismu jednu obrovskou výhodu – s takřka stoprocentní jistotou uzavřou bludný kruh daného člověka, ve kterém si dojde k osamění a zavření ze strany společnosti. Vždyť je to takovej alkáč, feťák, smažka, cokoliv… A ti končí vždycky v osamění a zavržení. Přesně tak, jako kdysi před vlastními rodiči…

Pokud jste se v článku náhodou našli, nezoufejte, nejste sami. Podobné problémy na úrovni psychiatrické diagnózy zažívá až pět procent populace, ve skutečnosti však i v trochu lehčí formě mnohem víc. Cesta z osobního pekla existuje, a je dlážděna psychoterapií. Na osamění totiž nefunguje být sám, a to ani tehdy, když jste vždycky všechno zvládli sami.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s